Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Londýnská mládežnická buňka THE SAFETY FIRE, která se snaží šířit dobré jméno progresivněji laděného metalcoru, se přihlásila nedávno s debutovým albem. Kapela na sebe upozorňuje hlavně tím, že kombinuje narvané technicky orientované sekanice a pražcové dostihy s jemnějšími plochami a melodickým vokálem, který v rámci žánru nepůsobí zcela čtyřprocentním dojmem.
Zatímco kovová sekce kapely jde po cestě technicky orientovaného metalcore s mírnými výlety do matematických vzorců, jejich umírněnější tvář je poprášena neoprogovým pudrem a místy jde odvážně i dál - až někam k akustickým minimalisticky působícím plochám.
V obou částech zajímavého záměru mají kluci však jeden problém. Tím jsou dobré nápady, přesněji absence dobrých a silných hudebních nápadů. Nejcitelnější je to u vokálů, kdy Sean McWeeney působí jako zpěvák, který má určité dispozice, ale nedokáže si postavit zajímavou linku. Stále stejně stavěné řvaní popřípadě banálně se houpající melodie začnou nudit jako první. Hned vzápětí se k tomu přidávají bicí a kytarové vyhrávky. Jakoby je někdo zasazoval do skladeb zcela nahodile. Ono to sice ladí, ale člověk nemá touhu se vracet. Nenacházím důvody pro to, abych si některé skladby oblíbil. Oproti takovým PROTEST THE HERO, se kterými před nedávnem odjeli společné turné a se kterými sdílí touhu tvořit technicky zajímavou moderní průraznou kytarovou hudbu, působí THE SAFETY FIRE se svým materiálem silně omšele, nedospěle a nevýrazně.
Síla setkání s touto kapelou má bohužel stále sestupný charakter. Na Brutal Assaultu zaujali, protože byli jiní. Mladí, citlivě působící s vyloženě klidovými plochami, které prořezávaly technické metalcorové čepele. Kapela, která působila „fresh“ dojmem. Čím více však protáčím jejich aktuální album, tím více se nudím. Šedé bezzubé kompozice společně s plytkými pěveckými linkami bez potřebného šmrncu nemají šanci přitáhnout pozornost dlouhodobě, ačkoliv instrumentální i hlasové dispozice tu nějaké jsou. Dá se říci, že skupina o sobě tímto albem poslala vzkaz: „umíme celkem hrát, ale zatím neumíme skládat“. Tak jim pojďme společně držet palce, aby se to do příště naučili.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.